Tato kaple na vrcholu Černé hory je spolu se sloupem sv. Rocha ve Smetanových Sadech dnes již jedinou připomínkou zhoubné morové epidemie, která postihla obyvatele Uherského Hradiště v roce 1680. Tehdy se rozhodli přední hradišťští měšťané v čele se Zachariášem Guchsem, že věnují část svého majetku na výstavbu kapličky, zasvěcené patronům morové rány, tedy sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Rozálie. Městská rada si vyžádala souhlas se stavbou u olomouckého biskupa Karla z Lichtenštejna a toto povolení ke stavbě jim bylo vydáno 28. 9. 1680. Pro stavbu kaple byl vybrán kopec nad „viničnou horou mařatickou“ a základní kámen byl položen 12. 11. 1680. Stavba se však protáhla na dlouhou dobu, jednou z hlavních příčin její dlouhé výstavby byl požár, který 24. 4. 1681 zničil velkou část Uherského Hradiště. Veškeré finanční prostředky byly tehdy potřebné k obnově městských domů. V říjnu 1687 byla vyzvednuta báň věže a dokončena stavba kněžiště, jež bylo vysvěceno 20. 1. 1700. Ve stavbě kaple se dále pokračovalo stavbou chrámové lodi, předsíně a později byla ke kapli přistavěna poustevna pro strážce kostelíka. V roce 1715 po velké vichřici spadla část střechy a kaple byla poprvé opravována. Za Josefa II. v roce 1786, byla kaple odsvěcena, věž sňata a počátkem 19. století byla užívána jako prachárna. V období první republiky byla zásluhou Dr. A. C. Stojana a hradišťských občanů ing. Vojtěcha Stancla a JUDr. Miloslava Skácela kaple sv. Rocha navrácena původnímu účelu. V roce 1931 byla znovu vysvěcena a začaly se u ní odbývat pouti. V roce 1964 byla poškozena střecha a péčí věřících byla v letech 1965 až 1968 opravena. Na den svátku sv. Rocha (16. srpna) se zde pravidelně konávaly poutě, které však počátkem 70. let 20. století byly ukončeny. K jejich obnovení došlo po roce 1989. V roce 2009 byla dochovaná část kaple obnovena a původní půdorysný rozsah celé stavby objevený při archeologickém průzkumu byl zdůrazněn kamennou zídkou.

Citováno z publikace Bezděčka, Pavel – Rašticová, Blanka (eds.): Mařatice – Rochus významná přírodní lokalita Evropy. Uherské Hradiště: Město Uherské Hradiště, 2009.

Kdo byl svatý Rochus?

Sv. Rochus narodil se roku 1295 v Montpellieru v jižní Francii. Rodiče jeho Jan de la Croix a matka Libera byli zámožní a bohabojní; vychovávali mladého Rocha, jejž si po delším bezdětném manželství na Bohu vyprosili, v bázni Boží. Když Rochovi bylo 12 let, otec se roznemohl; na smrtelném loži řekl k svému synu: „Odcházím ze světa, abych vzal odplatu svou. Odkazuji ti veškeré své jmění; vynakládej je na dobré účely.“ Když i matka zemřela, Rochus činil, co mu otec uložil, dával chudým pokrmy a šatstvo, ujímal se opuštěných vdov a sirotků, dával věno chudým nevěstám a podporoval každého, kdo pomoci potřeboval. Zbylo mu pak jen nemovité jmění a Rochus, odezdav je ve správu svého strýce, umínil si vykonat pouť do Říma k hrobům knížat apoštolským. Vydal se v chudičkém oděvu na cestu Alpami, až přišel do Itálie. Když se blížil k městu Aquapendente v Toskánsku, slyšel, že ve městě zuří mor. I zrychlil krok, nikoli aby se místu tomuto vyhnul, nýbrž aby spěchal sloužit ubohým nemocným. Vstoupiv do města přihlásil se, že bude ošetřovati ubožáky morem stižené. Správce Vincenc řekl: „Vidím, že jsi mladý a slabý, služba ošetřovatelů je obtížná a nebezpečná. Místo radosti je tu samý nářek.“ Ale Rochus odpověděl: „S Boží pomocí není nám nic nemožného. Nebojím se a neštítím se žádného namáhání a nebezpečí. Toužím po koruně života, již se dostane jen tomu, kdo dobře bojoval.“ Roch sloužil nemocným, a čím namáhavější byla tato práce, tím více se rozmáhala v něm horlivá láska k nešťastným. Když morová rána v městě přestala, cestoval Rochus dále do Říma, kde pobyl tři léta ve službě nemocných. Z Říma se odebral do Piaccenzy, kde morová rána velmi řádila. Mnozí nemocní byli vyneseni z domů a leželi bez pomoci na ulici. Všude bylo slyšeti vzdechy a bolestné výkřiky. Tu měl milosrdný Roch dnem i nocí hojně práce. Obcházeje nemocné čistil odporné vředy i rány jejich, donášel jim léky, pokrmy i nápoje, těšil a posiloval sklíčené mysli, až sám onemocněl. Bolesti jeho byly tak veliké, že mimoděk křičel nemoha se přemoci. Aby tedy ostatním nemocným nebyl na obtíž, odešel z města a dovlekl se do blízkého lesa; tam nalezl polorozpadlou chatrč, kde se usadil očekávaje smrt. Po chvíli uslyšel bublání potůčku. Cítě palčivou žízeň dovlekl se k němu a napil se čerstvé vody. A hle, zanedlouho bolesti polevily, zimnice ustala, boule na těle se otevřely a dostal hlad. K pokrmu přišel zvláštním způsobem. Nablízku přebýval zámožný šlechtic. Pozoroval, že domácí pes každodenně zanáší někam velkou skývu chleba, šel za ním a vypátral, že zvíře běhá do lesa a nosí chléb do chatrče Rochovi. I ujal se nemocného a dal ho ošetřovati, až se dokonale uzdravil. Rochus se vrátil do své vlasti. Hned však v prvním městečku, kde měl své statky, byl polapen jako podezřelý tulák a vyzvědač. Stalo se prý na rozkaz strýce, jemuž kdysi odevzdal správu statků. Strýc ho nepoznal a tak vyl Rochus uvězněn a snášel rozličná příkoří, aniž by byl prozradil své jméno a svůj původ. K své útěše si připomínal, že i Spasitel do vlastního a vlastní ho nepřijali. Po pětiletém žalářování Rochus poznav, že se jeho život chýlí ke konci, přijal svaté svátosti a zemřel dne 16. srpna 1327.

Citováno z publikace Schikora, Rudolf: Naše světla, čtení ze života svatých. Frýdek: Exerciční dům, 1947. s. 557-559.